Polská sobota

Ve městě se pořád něco děje. Tento víkend patřil Polskému festivalu. My se na něj do čtvrti Roncesvalles Village vypravili v sobotu.

Hlavní ulice se na dva dny proměnila v pěší zónu se stánky a podii. Kromě stánkařů se do akce zapojili i místní obchody a hospody – všechny podniky měly vytažené stoly a snažily se prodat. Pozadu nezůstali ani obyvatelé přilehlých rodinných domků. Snad v každé ulici probíhala nějaká „yard sale“ – lidé vynosí nepotřebné krámy před dům a prodávají je za symbolické ceny.  Je to vlastně takový malý domácí blešák, na kterém se dají najít úplné poklady. To, co zbude, pak většinou zůstane ležet před domem k rozebrání. (Takový mají původ plastové židle na naší pidi zahradě). A co se nerozebere, to odvezou popeláři. Připadá mi to jako skvělý systém.

Ale zpět k festivalu. To, že je v Torontu velká polská komunita pro nás nebylo žádným překvapením. Přeci jen většina našich spolucestujících v letadle z Varšavy byli Poláci s kanadskými pasy. Ke své národnosti se v sobotu hrdě hlásili červenobílými triky a pojídáním pirohů.  Popíjela se i Zubrowka a různé druhy polských (lahvových!) piv, ale samozřejmě jen ve speciálně určených zahrádkách s dvojitým hrazením.

Poláci ukázali, že fritovat se dá opravdu cokoliv...

My ochutnali „polské kombo“. Oschlá klobása se zelím a dvěma pirohy nebyla žádný zázrak. Stejně tak hudební produkce, kterých jsem cestou napočítala celkem šest, byly dost zvláštní. Tři z nich byly indiánské (spojitost Poláků a Indiánů mi není úplně jasná), jedna armádní (s hostujícími Skoty), jeden pěkně zpívající černoušek a konečně polští strejdové v kšiltovkách s akordeonem.

Poslechli jsme pořadatele a jejich heslo add a little Pol“ski!” to your life!” a na jeden den to stačilo;)

Stihla před odjezdem ukořistit bakalářský titul z marketingové komunikace, který však v Kanadě nikoho moc nezajímá. Jejím zaměřením je hospitality marketing/event management, takže se snaží získat pracovní zkušenosti v této oblasti – hotely jsou jasná volba.

Povězte nám k tomu něco!