Lyžování v Blue Mountain

Kanada a zima tak nějak patří k sobě. No a zima bez lyžování jako by nebyla. Společně s Vojtou a mojí sestrou, která tu týden pobyla, jsme se proto rozhodli zajet na jednodenní výlet do resortu Blue Mountain. Takže dneska o tom, jak a za kolik se lyžuje v Ontariu.

Původně jsme chtěli využít platného řidičáku sestry (ty naše tu přestaly platit 3 měsíce po příjezdu) a půjčit si auto, ale nakonec se ukázalo, že bude jednodušší koupit lístky na shuttle. Zpáteční cesta minibusem, který vyjíždí z Toronta v 9:30 ráno a vrací se v 8 večer, vyšla každého na $35. Zastávka na konečné metra nebyla (už tradičně) nijak označená, ale po zkušenosti s Ikea busem jsem prostě čekali u sloupu vysokého napětí.

Dvouhodinová cesta mikrobusem by byla příjemnější, kdyby okna nepokrývaly nánosy špíny a dalo se kochat krajinou. A kdyby se mi celou dobu nechtělo čurat.

Když konečně vystoupíme v Blue Mountain Village, připadáme si jako někde v Alpách. Pod sjezdovkou stojí barevné domy s balkonky, všechno je krásné, čisté a úhledné (včetně záchodu, kam jsem od busu musela doběhnout).

V půjčovně lyží je dlouhá fronta, ale díky důmyslnému systému se celkem rychle hýbe.

Krok 1: vyplňte na iPad formulář se svým jménem, kontaktními údaji, váhou, výškou, velikostí nohy a úrovní pokročilosti.

Krok 2: zaplaťte u poklady balík peněz. Půjčení kompletní lyžařské výbavy (lyže+hůlky+boty+helma) společně s celodenní permanentkou stojí $99 (samozřejmě bez daně). Já si navíc půjčila ještě lyžařské kalhoty za $15. Poučení: pokud odjíždíte na rok do Kanady, vezměte si s sebou lyžařské rukavice a brýle, ty vám totiž nepůjčí…

Krok 3: vyzvedněte si vybavení a vyražte na svah! (V našem případě nejdřív na oběd).

K lanovce se táhnou dvě dlouhé fronty, každá z jedné strany. Na první pohled to vypadá jako hrozný zmatek a v Čechách by tahle situace přešla v tlačenici a souboj o nejostřejší lokty. Naštěstí jsme ale v Kanadě a tak všichni poslušně poslouchají usměvavého pana vlekaře, který kromě toho že určuje, kdo jako další nasedne na šestisedačkovou lanovku, taky supluje funkci turniketu. A na krku má velké srdce s nápisem „hug me“, což někteří lyžaři nadšeně činí.

Když přijde řada na nás, nasedneme na měkké polštáře sedačky, zaklapneme zabránu a opřeme si nohy s připnutýma lyžema o tyčku… To poslední neplatí. Intiutivně zvedám nohy a hledám pro ně oporu, ale ta tyčka tam prostě není. A není ani na sedačce jedoucí před námi. Nohy mi tak visí ve vzduchu. Sestra vedle mě má půjčené široké boty a strachuje se, že jí vyklouzne noha a lyže přistane někomu na hlavě.

Jak se blížíme ke konci lanovky ukazuje se, že lidé posedlí předčasným zvedáním zábrany jsou nejen v Evropě, ale i v Kanadě. Fakt nerada visím nezajištěná tři metry nad zemí.

Z vrcholu kopce je krásně vidět celá Village s velkým kluzištěm a v mlze v dálce rozeznáváme i Huronské jezero. Cesta dolů po sjezdovce trvá asi dvě minuty. Takže lyžování v Ontariu je trochu jako v Jeseníkách, jen za trochu jiné peníze. Ale nezalyžovat si v Kanadě by byl hřích!

Na závěr ještě kanadská specialita – led politý javorovým sirupem namotaný na dřívko.

Stihla před odjezdem ukořistit bakalářský titul z marketingové komunikace, který však v Kanadě nikoho moc nezajímá. Jejím zaměřením je hospitality marketing/event management, takže se snaží získat pracovní zkušenosti v této oblasti – hotely jsou jasná volba.

Povězte nám k tomu něco!