Ramen is all around

Svět je posedlý ramenem.  Všichni pořád píšou o Momofuku (to má mimochodem v Torontu hned tři restaurace) a fotí na Instagram misky s tlustýma nudlema, plátkem řas a „růžovým šnečkem“.

Z japonské kuchyně jsme zatím kromě sushi a tempury vyzkoušeli „teppanyaki“ restauraci Benihana v Honolulu. Jídlo tam nebylo jen výborný chuťový zážitek, ale i skvělá show. Kuchař všechno připravoval přímo před námi, rozkrajoval vajíčka ve vzduchu, dělal sopku z cibule… Prostě velká legrace.

Dlouho jsme se chystali do Momofuku Noodle baru vyzkoušet tu slavnou nudlovou polívku. Nakonec jsme ale ramen ochutnali v novém podniku Ramen and Izakaya Ryoji na College Street, kam to máme z bytu jen pár minut pěšky. Záminkou pro slavnostní večeři byly narozeniny mojí sestry (samozřejmě za její přítomnosti).

Jedná se o první zahraniční pobočku japonského řetězce a dost sází na autenticitu. Samotný interiér restaurace je zážitek – tmavá zákoutí oddělená stěnami z lampiček, výzdoba „demižóny“ od saké a otevřená kuchyně s japonským personálem. Kanadská slečna servírka nás usadila k dlouhému stolu naproti kuchařskému pultu a všichni kuchaři nás hlasitě pozdravili. Stejně tak hlučně vítají i všechny další příchozí. Vlastně tu pořád někdo vykřikuje v japonštině. Ptáme se naší slečny servírky, jestli rozumí, co říkají a ona jen zakroutí hlavou se slovy, že je japonským zvykem hlasitě zdravit všechny hosty při příchodu i odchodu.

Z dvoustránkového menu vybíráme tři předkrmy:

Mimiga (plátky vepřových oušek připravených v páře a servírovaných s arašídovou omáčkou)

Ryoji Takoyaki (smažené kuličky ze šťouchaných brambor plněné chobotnicí)

Ton-toro (grilovaný vepřový krk podávaný s čerstvě nasekaným wasabi).

Ochutnáváme, šérujeme a jsme nadšení. Ouška křupají a buráková omáčka jim dodává zajímavou chuť, krček je krásně šťavnatý a bramborové kuličky, které se původně připravovali jako jídlo pro zaměstnance ze zbytků, jsou prostě super.

Když dojíme, objednáváme si hlavní chod – ramen, jehož příprava trvá jen pár minut. Je to trošku jako dávat si steak, protože slečna servírka se ptá, jak moc chceme tvrdé nudle. Všichni si dáváme „medium“. S Vojtou jsme oba vybrali Onna-Aji Shio, který je půl na půl z kuřecího a vepřového vývaru a kromě nudlí v něm plavou plátky bůčku, jarní cibulka, sušené mořské řasy a již zmiňovaný „růžový šneček“, který je ve skutečnosti fish cake.

Jsem dost zklamaná. Polívka je strašně mastná, fish cake chutná jako krabí tyčinka a celé jídlo se mi zdá příliš těžké. Sestra je na tom ještě hůř, protože sáhla po tradiční variantě bez kuřecího vývaru. Uf. Radši jdeme na dezerty.

Sladkosti v této restauraci nemají stále menu a v denní nabídce jsou celkem tři zákusky. Volíme proto od každého jeden. Borůvkový cheesecake ve skleničce, koblížek s výbornou zmrzlinou a jasmínový pudink. Dezerty jsou tak akorát chutné, aby nám zvedli ramenem pokaženou náladu.

Japonská večeře byla príma, ale příště přeskočím ramen a radši vyzkouším víc variací předkrmů. A dámám mohu doporučit návštěvu WC s vyhřívaným prkýnkem;)

 

Stihla před odjezdem ukořistit bakalářský titul z marketingové komunikace, který však v Kanadě nikoho moc nezajímá. Jejím zaměřením je hospitality marketing/event management, takže se snaží získat pracovní zkušenosti v této oblasti – hotely jsou jasná volba.

Povězte nám k tomu něco!