Ohlédnutí za prvním půlrokem ve Vancouveru

Je tomu téměř půl roku ode dne, kdy jsme s Vojtou přiletěli do Kanady s programem Working Holiday. Před odjezdem jsme neměli nejmenší představu, jak to všechno dopadne a co nás tady čeká. O Vancouveru jsme toho příliš nevěděli a ani vlastně pořádně neznali nikoho, kdo by tu žil.

Angličtinu jsme se sice oba učili celý život ve škole, ale ani jeden z nás doposud neměl žádnou dlouhodobější zahraniční zkušenost, takže při počátečním hledaní práce jsme o ničem kvalifikovaném ani neuvažovali. Během prvního týdne se nám oběma podařilo sehnat práci, což předčilo naše očekávání, báli jsme se, že ve Vancouveru se zaměstnání bude hledat o dost hůř.

Vojta nastoupil jako zahradník do firmy, která vlastní v centru města několik činžovních domů. Jeho úkolem je denně objíždět tyto objekty a udržovat jejich předzahrádky, na to se tu velmi dbá a existují desítky podobných firem. V týmu jsou denně plus mínus tři, obvykle on a dvě kanadská děvčata podobného věku. Práce měla být původně sezónní, jen do poloviny října, nakonec se ale zaměstnavatel rozhodl Vojtovi prodloužit kontrakt na dobu neurčitou.

 

Na začátku listopadu, přibližně po třech odpracovaných měsících, si Vojta bohužel při stěhování v práci poškodil vazy v levém zápěstí. Následovaly víc jak dva měsíce pracovní neschopnosti a série rehabilitací. Protože se jednalo o pracovní úraz, měl veškeré lékařské výlohy hrazené zaměstnavatelem (ne z českého cestovního pojištění) a dostával měsíčně 90% mzdy. Ve svém volném čase zařídil plno věcí (například koupi auta a kanadský řidičák) a ještě si později našel na večery přivýdělek jako delivery driver pro řeckou restauraci. Landscaping ho baví natolik, že i přes zranění v něm chce pokračovat i nadále.

 

Moje první zaměstnání bylo v kavárně podobné Starbucksu, kam jsem nastoupila po příjezdu a doufala, že si časem najdu něco lepšího. Spokojená jsem tam příliš nebyla, manuální práce mě nebavila, i když se nejednalo o nic hrozného a přijela jsem na to připravená. Na rozmluvení a rozkoukání se to svůj účel splnilo, díky této pracovní zkušenosti jsem se otrkala v angličtině. Postupně jsem si ke kavárně přibrala ještě part-time v horském areálu kousek od nás, kde pracuji doteď jako pokladní v půjčovně lyží a snowboardů. Nedávají mi mnoho směn, jen občas o víkendu, ale díky zaměstnaneckému poměru mám zdarma půjčení vybavení (které jsem si z ČR nepřivezla) a permanentky na ježdění. Vojta do rentálu na začátku sezóny nastoupil taky, ale kvůli problémům s rukou tam nepokračuje.

 

Až po třech měsících snažení se mi podařilo získat kancelářské místo a nyní pracuji v nedaleké firmě jako fakturantka. Práce se mi libí, je asi tak adekvátní k mojí angličtině, která stále není úplně stoprocentní. Občas musím vyřizovat telefonáty s našimi zákazníky z USA, což je pro mě velkou výzvou, jinak se jedná spíš o papírování a běžnou komunikaci s kolegy, kteří jsou na mě velmi milí. Největší problém při hledání kancelářské práce pro mě bylo se vůbec dostat na osobní pohovor. Během několika měsíců jsem poslala přibližně 150 životopisů a na interview mě pozvali dvakrát. Podruhé jsem naštěstí práci získala, ale konkurence byla velká, o moji pozici se ucházeli i Kanaďané.

Ve volném čase a o víkendech se s Vojtou snažíme podnikat výlety po okolí, teď s autem se nám otevřely nové možnosti.

V zimě se dá ve Vancouveru vyrazit na svah, hikovat nebo třeba za nákupy do USA, což je odsud dvě hodiny cesty.

Večer si rádi zajdeme ven na večeři ochutnat mezinárodní kuchyně, které s sebou přivezli zde žijící přistěhovalci. Do deseti minut chůze od našeho bytu najdeme snad všechny druhy autentických restaurací z celého světa. Jinak si vaříme jídla jako doma a často si je pak bereme i na obědy do práce. Ze surovin se tu dá koupit snad úplně všechno jako u nás, když ne v supermarketu, tak v polsko-českém obchodě za rohem. Co mi tady s odstupem času přijde opravdu drahé, jsou sýry a alkohol, jinak už jsem si na ceny zvykla.

Ve Vancouveru se nám velmi libí, je to zkušenost, kterou jsem si vždy přála zažít a za nic bych ji nevyměnila. Žije se zde dobře určitě i dalším Čechům, protože řada z našich místních známých se snaží o prodloužení pracovních víz. My se stále přikláníme k tomu, že pojedeme po roce domů. Snad nebudeme litovat.

Martina si splnila svůj sen, když s přítelem na rok odjeli do anglicky mluvící země, do města Vancouver na západě Kanady. Přiměla je k tomu lákavá kombinace vysokých hor a oceánu, láska k cestování a touha po plynulé angličtině.

3 příspěvků u “Ohlédnutí za prvním půlrokem ve Vancouveru”

  1. Ahoj Marti, díky moc za článek. Též se chystám do Kanady a jsem připravená dělat cokoliv, nicméně bych též ráda kancelářskou práci. Všichni, co jsou již v Kanadě, mi ale říkají, že jsem naivní husička. Díky moc, že jsi mi zase dodala trochu více šancí!

  2. Ahoj,

    To je super, ze mas kancelarskou praci s working holiday vizem, ktere je jen na 1 rok. V praci to nevadli? Nebo mas nejakou fintu, jak si jim to obkecala? 😀

    Diky moc.

    Katka

  3. Ahoj Káťo,
    při přijímacím pohovoru jsem kanadskému zaměstnavateli řekla, že ačkoli mé pracovní vízum končí za nějakých 8 měsíců, rádi bychom s partnerem zůstali v Kanadě i nadále a pracovní vízum si prodloužili.
    Tahle „finta“ stačila.
    Martina

Povězte nám k tomu něco!